RALEX® membrane by MEGA

Náhoda přeje jenom připraveným

Zpět

Rozhovor s Lubošem Novákem

Membrány RALEX slaví v těchto dnech 40 let od první úspěšně vyrobené membrány. Tehdy se ještě ani nejmenovaly RALEX, ale Ing. Luboš Novák, se je snažil vyrobit jako základní kámen řešení nadbilančních vod na odkališti ve státním podniku DIAMO v Dolní Rožínce. S tehdejší úrovní poznání přicházela v úvahu dvě technologická řešení: reverzní osmóza nebo elektrodialýza a ani jedno nebylo v tehdejším Československu dostupné. Aby měl celý proces pod kontrolou, chtěl mít ve svých rukou všechny jeho důležité části. V následujícím rozhovoru vzpomíná na začátky výzkumu a výroby…

Tehdy jsem se zkrátka rozhodl, že tu elektrodialýzu chci a že budeme vyrábět membrány pro elektrodialýzu. A samozřejmě můžete být jakkoliv schopná, ale k tomu, abyste udělala velký věci, potřebujete tým schopných lidí. Takže jsem si musel vytvořit nějaký tým lidí, se kterými bych pracoval.

V té době byl na špici, co se týče plastů a vůbec zpracování plastických hmot a tady těch všech věcí, Ústav makromolekulární chemie v Praze Akademie věd ČR, kde jsem měl své nejvýznamnější kolegy, své známé. Hodně s námi spolupracoval například inženýr Bleha, inženýr Civín, inženýr Martin Ondrušek, inženýr Kúdela a inženýr Vacík z Ústavu makromolekulární chemie, ale i někteří další. Zkrátka jsem se snažil tvořit tým lidí, se kterým bychom to společně opravdu vyvinuli.

Nerad bych na někoho zapomněl, ale ty nejvýznačnější, kteří se vůbec o tuto problematiku zajímali, tak byli svého času například Jan Němeček, Jaroslav Hadrava...

Ve spolupráci s tím Ústavem makromolekulární chemie se nám tehdy podařilo vyrobit první membránu. Spíš vzorek – ono to bylo 10×10 centimetrů, maximálně 20×20. Všichni začali tehdy prohlašovat „Máme membránu, my jsme to teda konečně vymysleli…“

Tím to ale neskončilo, že?

Já jsem právě říkal „No, tak máme tady jako nějaký vzorek membrány, ale my nemáme membránu. My potřebujeme zkrátka tu membránu ještě vyrábět. My ji potřebujeme dostat do průmyslového procesu.“ A tady v tom směru jsem si vzpomněl na své diskuse s panem profesorem Wichterlem, který působil i na tom Ústavu makromolekulární chemie.

Otto Wichterle byl otec kontaktních čoček. A s ním jsem měl diskuse. My jsme se například bavili o tom, jaký je to vlastně obrovský krok od myšlenky a prvního nástřelu, prvního vzorku až po schopnost zrealizovat tu myšlenku v průmyslovém měřítku. To je opravdu boj, to je úplně něco jiného. No, a právě v podstatě ten tým, který jsem měl kolem sebe, tak se zaměřoval hlavně na to, abychom dokázali ty věci, které už umíme v laboratorním měřítku, převést taky do většího. A to nebyla jenom membrána, ale byl to i ten samotný aparát. Já nevím, 20x10 nebo 20x20. Aparát, do kterého jsme ty membrány dávali a tak dále. No, ale jestliže jsme chtěli udělat aplikaci, která by řešila nějaký problém jako takový, museli jsme tu membránu v podstatě dostat do průmyslové vědy, průmyslu, ale to byl obrovský problém.

Samozřejmě celý ten tým pro mě měl naprosto zásadní význam, a proto jsem ho skutečně pečlivě vybíral.

Byly chvíle, kdy jste chtěl vývoj vzdát?

Já nikdy nic nevzdávám. To ne, to v žádném případě. To není můj styl.

Vzpomínám si na to, že byly chvíle, kdy už i moji kolegové říkali: "Ne, to nezvládneme." A tak dále. Byli trochu pesimističtí. I tak jsem klidně zavolal, někdy i v pátek a povídám jim: "Mám nápad, jak to zlepšit zejtra v práci." Vůbec nikdo neřekl ani slovo.

Rozumíte? My jsme byli prostě nadšení, respektive já jsem je vcucnul do té problematiky, a to si právě myslím, co, nechci aby se vás to dotklo, ale co ta mladá generace trošku, v sobě jako už tolik nemá. Nadchnout se a jít za tím, zkrátka nekoukat jako na čas apod. Teďka je taková ta tendence spíš – ano, pracovat dobře, ano, ale mít čas taky na odpočinek, zábavu, všechno. No, ale to nejde. Když chcete dělat a dokázat velký věci, tak to nejde. To ani nejde chodit jen 8 hodin do práce. To si jako musí každý sám v té hlavě srovnat, jestli chce A, nebo chce B.

On je asi i velký rozdíl, když je člověk zaměstnanec nebo když má něco svého – v tom má asi prostě vždycky víc srdce.

Nebo nemusíte mít úplně něco svého, ale když vidíte, že to, co děláte pro firmu, že ji posouvá dopředu, tak to je taky strašně důležitý. Proto já nesnáším, když někdo přijde s tím, že něco nejde. Vždycky, vždycky existuje cesta. Neříkám, že je všechno úplně řešitelný. To taky není pravda. Někdy to nejde z různých důvodů. Musím ale prostě zkoušet. Kdyby někdo přišel a řekl: "Zkoušel jsem variantu ABCD, zkoušel jsem tohle i tohle, ale dál fakt nevím a potřebuju poradit.“ Tak to je něco jiného. Ale když mi jen někdo řekne že něco nejde, ježíš, to já tady vyskakuji na židli…

A jak dlouho trvalo, než jste mohli říct, že membrána opravdu funguje?

Teď jsme se dostali vlastně k tomu, že jsme nejdříve byli na úrovni nějakého laboratorního poznání. Měli jsme laboratorní membránu, laboratorní aparát a snažili jsme se přejít na to, abychom to dokázali i vyrábět. No, tak jsme se jezdili koukat do různých fabrik, na stroje, který zpracovávaly plasty a fólie, abychom viděli, co a jak se dělá. A radili jsme se zkrátka se spoustou lidí. No, a nakonec jsme si řekli, že tou technologií, která by to měla být, je takzvaná extruze. To znamená připravit vhodnou směs, napřed mít správný ionex, ten správně rozemlít, správně ho smíchat a tak dále a připravit granule, který se extrudují a vzniká fólie.

To se nám začalo v jednu chvíli dařit. No tak jsme se to snažili nějakým způsobem dotáhnout i do konce. A výsledek toho byl ten, že v roce 1985 jsme zahájili průmyslovou výrobu tady v MEGA. V roce 1985 jsme byli schopni vyrábět membrány a byli jsme schopni v podstatě realizovat průmyslový aparát. I přes to nám ale nikdo moc nevěřil, že umíme dělat průmyslově elektrodialýzu, tak jsme nakonec přesvědčili pana generálního ředitele Uranu k nákupu elektrodialýzy, od japonské firmy Asahi Glass, která byla tehdy na špičce. Vedle ní jsme postavili Novákovu, tak jí tehdy říkali – Novákova jednotka. Zkrátka naši jednotku. No a použili jsme na obě stejný roztoky, všechno fungovalo. Musím ale říct, že po roce začala ta japonská jednotka odcházet a naše jednotka běžela ještě 10 let.

Takže tím jsme prokázali, a nejenom sami sobě, ale prokázali jsme, že jsme schopni průmyslově vyrábět nejenom membrány, ale i průmyslově vyrábět zařízení a celou tu technologii.

Máte nebo jste měl někoho, kdo Vám byl profesním vzorem?

Hodně mi dala komunikace s panem profesorem Wichterlem. A pak? To je těžké někoho vybrat, takového jednoho člověka. Budu ještě přemýšlet… Hodně mi taky dal a byl mi inspirací pan profesor Nývlt. To byl šéf evropský skupiny Krystalizace. Tak ten si myslím, že pro mě byl inspirací. A ten si myslím, že mě také navedl na správnou cestu. Ten. Tomu bych mohl poděkovat. Ten mi dokonce pořád nadával. Protože samozřejmě, když jsem byl mladý, tak jsem nebyl takový, jako jsem teďka. Prostě to bylo ženy, víno, zpěv a on vždycky říkal: "Ty seš tak nadanej tady v tom, ale ty máš támhleto a sport a tady a tady to. Soustřeď se, soustřeď se na tu vědu a tady na ty věci."

Když mi něco vytýkal, tak mi to opravdu vytýkal. Napsali mi to i do posudku – že jsem člověk se širším záběrem a že bych potřeboval všechnu tu energii dávat jenom do jednoho... A to já taky ale nechtěl, nechtěl jsem být jen takový vědecký suchar. Hodně jsem i sportoval a závodně tancoval a všechno možný. Byl jsem vlastně docela aktivní.

No vy jste aktivní doteď, a to mi přijde hodně inspirativní.

No, já si myslím, že je to důležitým nejenom pro mě, ale i pro život. Podívejte se – ráno, já už v půl pátý vstávám, třičtvrtě na pět. Jsem tady tak na půl 7 a odcházím různě, ale většinou až tak ve čtyři v pět. Pak přijdu domů, a ještě si sednu k počítači, ale to většinou nemůžu, protože musím ještě něco udělat na zahradě a tak.

No a samozřejmě bych chtěl ještě firmu vylepšit. Takže zkrátka, dokud budu žít, tak ji budu furt tlačit dopředu.

Mohl byste ještě říct, jak vznikl název RALEX?

No RALEX vznikl jako název Ralsko a Export. Já jsem si říkal – ty membrány budeme exportovat do celého světa, budeme dodávat v rámci našich technologií, takže Ralsko Export, zkrátka RALEX.

Já bych řekl, že opravdu kdo to, jak se říká, nezažil, tak to nepochopí. Protože od toho výzkumu až po tu realizaci to je takový rozdíl. To je takových věcí, který musíte řešit, o kterých se vám ani nezdálo.

Takže jako dosáhnout posunu v laboratorním výzkumu je samozřejmě důležitý a závažný, ale to ještě vůbec neznamená, že se vám to podaří zrealizovat, když to řeknu, ten transfer do toho průmyslového měřítka. To je to nejsložitější a na tom většina lidí de facto ztroskotá. Anebo se jim do toho ani nechce jít, protože musíte řešit úplně jiný věci.

A můžu se zeptat, kolik hodin denně jste tehdy pracoval?

No, podívejte se, já jsem pracoval furt, i doma. To by vám mohla říct i moje dcera, která tady ve firmě je. Kdysi měli doma zakázáno telefonovat, protože mně hlásili výsledky z Moravy v sobotu a v neděli a tak… Ale já, když to vezmu, tak v podstatě v práci jsem byl od šesti do šesti. Ještě jsem tehdy jezdil šichťákem, to jsem ještě neměl ani auto. Šichťákem domů, takže dvanáct hodin, pak ještě práce doma. Tak já nevím, patnáct hodin, šestnáct hodin denně no. Skoro pořád.

Samozřejmě ne úplně každý den. Taky jsem trávil čas s rodinou a tak dále. Ale opravdu jsem se do toho musel ponořit. A i ty lidi, kteří se mnou dělali v tom týmu, tak to museli akceptovat. Já jsem jim ani nemusel nařídit, aby šli v sobotu do práce. Já jsem třeba řekl: „Já tomu nevěřim, kurnik, musí to jít, já tady zejtra budu, já se na to ještě podívám.“ Jenom toto jsem řekl. A všichni přišli. Ti lidi za mnou opravdu stáli a byli jsme fakt takový dobrý tým. To je taky důležitý. To je už dneska docela výjimka.

Mít dobrý tým? Pravda, že v dnešní době spíš převládá individualita.

No jo, to je to, co vám říkám. Musíte mít kolem sebe nějaký tým…

Jednou jsme se bavili s panem Wichterlem o náhodě. Někdy, někdy najednou na něco přijdete a je to skoro náhoda. Ale oba jsme se shodli na tom, že náhoda přeje jenom připraveným. Musíte být připravený i na ty náhody. Když ale nejsi připravený znalostmi a tady tím, tak kolem vás ta náhoda přefrčí a vy ji neumíte chytit, jak se říká, za pačesy a neumíte ji přetvořit tomu obrazu, ke kterému by měla sloužit. Takže jako náhoda ano, může být i v tom výzkumu, ale je to teda hlavně cílevědomá a systematická práce. My jsme si v podstatě potvrdili, že jsme byli konkurenceschopní i ve světovém měřítku.

Ale řekl bych to takhle – když chcete něco dotáhnout do konce, tak tam musí být zápal, to nadšení, srdíčko. Ale samozřejmě to nemůže být jenom nadšení, ale musí to být i odpracovaný. Ty hodiny tam musejí být. Bez toho to nejde. Jestli si někdo myslí, že se mu jako zrodí myšlenka a bude to... To je jenom máma myšlenek, který si [smích] na mě taky chodí. Ale to je jen začátek.

Máte nějaké motto?

Moje motto je vytvářet nějaké hodnoty. Vytvářet něco, abych to i viděl. To je i to, o co já jsem se snažil. Podnik má například problém a my řekneme „Myslíme si, že bychom ho vyřešili.“ Dobře, my na to pak dáme peníze a společně to vyřešíme. A výzkumníci například vidí a mají jistotu, že když se to vyřeší, tak ten podnik to pak bude doopravdy realizovat. A to je přece to nejdůležitější pro toho výzkumníka, když vidí, že se ta jeho práce a myšlenky doopravdy realizovaly.

To znamená, že moje motto je také jít stále vpřed, jít stále dopředu. Vytvářet zkrátka konkrétní technologie, konkrétní věci, který se dají aplikovat i v praxi.

Kdybyste měl mladým lidem, nejen v oboru, předat jednu radu, jaká by to byla?

No moje cesta nebyla jenom, že jsem kráčel po úspěšném chodníku. Byly chvíle krušný a tak dále. Nedařilo se a podobně. Já si myslím, že moje heslo je, co tě neporazí, to tě posílí.

To bylo vždycky moje... Můj táta mi vždycky říkal: "Ty seš takovej bejk, že ty se nenecháš, nenecháš se odrazit." Já na to: „Ne, to ne, to musíš jít furt, stále dopředu.“

Můžeme to pomalu uzavřít, a to tím, že byste mohl říct co vás motivuje k tomu, být skutečně stále aktivní součástí firmy?

Mluvíte jako moje manželka, teďka. [smích] Ta vždycky i říkala, že firma je svým způsobem takové moje dítě – což je pravda. Ale mě ta práce uspokojuje. Jo, já jsem zkrátka člověk, který musí něco stále tvořit, něco dělat. My třeba ještě něco nemáme, ale já už mám myšlenku, jak by se to dalo všechno udělat.

A to, že chodím do práce, je ze dvou důvodů. První důvod je ten, co jsem Vám říkal, že to zkrátka to potřebuji. Nejde už jenom o to, aby firma šla dopředu a tak dále. Třeba obchodem se už se tolik nezabývám.

Takže to je první věc a druhá věc je to, že se dostávám do kolektivu mladých lidí, třeba teď s Vámi. A to si myslím, že je taky dobře. Myslím si, že díky tomu tolik nestárnu, tolik neblbnu. Za chvilku mi bude 80 a když vidím lidi ve stejném věku, jak sedí na těch lavičkách a povídají si, co je bolí a tak dále… já takový nechci být. Ještě alespoň chvilku ne.

13. 8. 2025